Zvůle a arogance posudkových lékařů

K čemu jsou posudkářům zprávy pediatra a odborných lékařů a proč se provádí sociální šetření, když si posudkáři rozhodují, jak se jim chce?

Úkolem posudkového lékaře v řízení o příspěvku na péči je posoudit zda pacient zvládá, či nezvládá úkony vyjmenované v zákoně 108/2006 Sb. o sociálních službách a prováděcí vyhlášce. Ale opravdu to dělají?

Nedělají! Posudkoví lékaři v mnoha případech posuzují stav pacienta „od stolu“ a zcela ignorují jak zprávy praktických lékařů, tak odborných lékařů, ale také výsledky sociálního šetření.

Typickým příkladem jsou případy rodin s dětmi s celiakií. Dítě, kterému byla diagnostikována celiakie a následně léčebný režim, kterým je bezlepková dieta, nezvládá zpravidla bez pomoci dospělé osoby tři úkony dle zmíněné vyhlášky: stravování, péči o zdraví a osobní aktivity.

Tato informace je také u většiny dětských pacientů popsaná ve zprávě pediatra, či gastroenterologa a také vyplývá ze sociálního šetření. Pediatr i gastroenterolog, v jejichž péči je dítě od narození, popř. od stanovení diagnózy, dítě zná, zná jeho zdravotní stav, indikovanou léčbu, případné další zdravotní problémy, ale i problémy s projevy nemoci spojené. Stejně tak zná i problémy spojené s dodržování indikovaného léčebného režimu.

Sociální pracovnice, která sociální šetření provádí, pak zjišťuje v přirozeném sociálním prostředí dítěte, zda dítě zvládá úkony, popsané ve vyhlášce, ve srovnání se svými vrstevníky, v přijatelném standardu. 

Nabízí se tedy otázka, jak je možné, že vyjádření posudkového lékaře, který dítě nikdy neviděl a v mnoha případech o problémech spojených s léčbou celiakie nic neví, může rozhodnout zcela v rozporu s podklady, která má k dispozici. Co k takovému jednání posudkové lékaře vede? Nepsaný pokyn z MPSV?!

Arogance posudkářů nabývá vrcholu v situaci, kdy nespokojení rodiče postiženého dítěte žádají vysvětlení. „Proč se posudek tak výrazně liší od posouzení pediatra a sociálního pracovníka?“ Odpověď bývá vždy stejná: „nebudu na svém vyjádření nic měnit“, „stojím si za svým vyjádřením“ apod. Otázka PROČ zůstává nezodpovězena.

Ale k čemu jsou tedy zprávy pediatra a odborných lékařů? A k čemu se provádí sociální šetření, když si posudkáři rozhodují, jak se jim zachce? Nebo jak jim v tichosti neoficiálně nařídilo MPSV?