Jaké potřebujeme neziskovky?

Je neuvěřitelné, na jaké projekty a s jakým efektem jsou politici schopni vyčlenit peníze z rozpočtu měst, krajů, ministerstev, úřadu vlády a dalších institucí.

Neziskovky se dělí na ty, co pomáhají druhým a na ty, co pomáhají sobě. Ty první reagují na problémy, které jsou, na které narážejí a vidí je. Ty druhé problémy vytvářejí tam, kde nejsou, aby je následně mohly za peníze daňových poplatníků řešit. Podporujme ty první, protože nikdy nevíme, kdy budeme jejich pomoc potřebovat. Bojujme proti těm druhým, protože nám zasahují do života a omezují naši svobodu.

Neziskovky, téma, které po parlamentních volbách začalo upadat do zapomnění, aby se pomalu opět dostávalo do popředí, především v souvislosti s nebezpečně se rozmáhajícím feminismem. Vyhnu se výrazu „politické neziskovky“, protože jsem nikde nenašla definici tohoto pojmu a jen ze souvislostí, v nichž byl použit, tuším, co se tím zpravidla myslí. Nebudu ani komentovat první skupinu neziskovek, protože jakkoliv ani tyto by neměly být financované státem, v současné době obrovského zdanění, jiná možnost není.

Typickým příkladem druhého typu neziskovek jsou genderové organizace. Je jich mnoho a jejich představitelky souhlasně tvrdí, že hájí práva žen. Tečou do nich miliony z našich daní, a tedy se ptejme, komu slouží a čemu. Co vlastně znamená hájit práva žen? Která práva ženy nemají a v čem jsou diskriminované? V ničem. Ženy mají u nás stejná práva jako muži. Ale co s tím, když je potřeba jejich práva za miliony ročně hájit? A jak takové hájení práv vypadá? Pořádají se konference, kulaté stoly, besedy, přednášky a tiskne se neuvěřitelné množství různých letáků, plakátů a brožur s tématem diskriminace žen a v inzerátech a různých dokumentech se píšou lomítka. A pak se samozřejmě tlačí na vládu a poslance k zavedení kvót, zasahování do podnikání prostřednictvím zákoníku práce, či k podpisu Istanbulské úmluvy. A to bohatě stačí. Veškerá tato činnost sebou nese nutnost zaměstnávat plno lidí. Lidí, které musí živit i zdánlivě hájené ženy. Škoda, že tyto obhájkyně žen nejsou nikdy schopné odpovědět na otázky, kterých žen a jaká práva hájí. Ale především jak získaly od těch hájených žen mandát. Kdo jim vůbec dal právo mluvit jménem žen?!

Ale nejsou to jen genderové organizace vytvářející problémy, které pak nutně musí řešit. I zdánlivě užitečné organizace jsou často jen užitečné především samy sobě, resp. jejich provozovatelům a dodavatelům jejich služeb. A to jak nákupem těchto služeb, tak levnou a snadno šířenou reklamou.  Příkladem takových sporadických neziskovek jsou i ty, které se zaměřují na tzv. zubní prevenci. Tečou do nich statisíce a význam takových neziskovek? Zpravidla obcházejí základní školy a učí děti, že si mají čistit zuby. Nakoupí kelímky a kartáčky, které dětem rozdají. Vysvětlí jim, že si mají pravidelně čistit zuby, že mají kartáčkem postupovat směrem od dásně nahoru/dolů a že mají chodit na preventivní prohlídky. Pak dají dětem vyplnit křížovku s tajenkou, ze které zjistí, že mají po každém jídle žvýkat žvýkačku příslušné značky (podle toho, která firma dodá křížovky) a jde se o třídu dál. Co je výsledkem? Možná si některé děti začnou více čistit zuby, možná doma některé dítě svým rodičům připomene, že mu mají koupit žvýkačku, nebo ho vzít na preventivní prohlídku k zubaři. V každém případě je efekt neskutečně malý na to, kolik peněz tam nateče. Efekt pro dodavatele křížovek, rozumějte propagačních letáků žvýkaček, zubních kartáčků, past a dalších zubních artiklů, např. modelů zubů a dásní pro praktické ukázky čištění, je ale veliký. A pro samotné provozovatele těchto neziskovek také.

Ale především: zubní hygiena, stejně jako jakákoliv další hygiena není záležitostí státu (krajů, obcí), ale rodiny. Je věcí rodičů, aby naučili děti čistit si zuby a vše, co s tím souvisí. Pokud připustíme, že zubní hygiena dětí je záležitostí státu, můžeme čekat, až si někdo vzpomene, že je třeba děti naučit mýt si ruce, nohy, krk....., že je třeba si stříhat nehty a čistit uši? Opravdu potřebujeme neziskovky, které to naše děti za naše peníze naučí?

A co teprve zdravá výživa! To je užitečné téma. Přednášky, besedy, wokshopy, kurzy vaření a mnoho dalších aktivit je podporováno z různých dotací. S projekty Zdravé dítě, Zdravá Mařenka, Zdravý Pepík, Jíme zdravě, Vaříme s chutí, Vaříme zdravě, Vaříme s masem, Vaříme bez masa atd., se v posledních letech roztrhl pytel. I tam putuje mnoho finančních prostředků z kapes daňových poplatníků, protože poskytovatelé dotací, jsou přesvědčeni, že to lidé potřebují. Zpravidla jde o tzv. programy prevence, které mají jak města, tak kraje, tak i další instituce.

Vedle těchto projektů jsou další a další, o jejichž potřebě a užitku je možné pochybovat, protože jsou záležitostí výchovy v rodině nebo se dají vměstnat do předmětů „občanské výchovy“ na základních školách v rámci běžné výuky, např. prevence proti kouření, prevence proti úrazu, výchova ke kamarádství a upřímnosti, podpora vrstevnických vztahů a kooperace ve třídě, eliminace posměchu na základě odlišností, posílení sebevědomí, radost z rodičovství a celá řada dalších.

Je neuvěřitelné, jakou fantazii mají představitelé některých neziskovek, když chtějí získat peníze z dotací, ale současně je s podivem, na jaké projekty a s jakým efektem jsou schopni politici peníze z rozpočtu měst, krajů, ministerstev, úřadu vlády a dalších institucí vyčlenit.